Rozhovor
Nedávno jsi vydala a též pokřtila, 6. prosince v kavárně Liberál, svou první básnickou knihu Z naší louky, ale tvá literární cesta je mnohem delší a velmi pestrá a bohatá. Už někdy v sedmnácti letech jsi přemýšlela o své první knize. Popiš nám čas mezi oněmi sedmnácti a časem tvé první knihy?
Psaní závisí na životě a pro mě speciálně platí, že můj život závisí na psaní. Píšu, tedy jsem. Trvalo mi, než jsem to pochopila. Do té doby byla má cesta k porozumění pestrá, plná kotrmelců a překvapivých zvratů. Do devětadvaceti jsem svému psaní moc nerozuměla. Tvořila jsem takové fantaskní mikro příběhy inspirované romány Daniely Hodrové. Poezie, která vznikala, voněla zas Ruskem, nebo byla tak tajemná, že časem ztratila význam, občas se tvářila šroubovaně a nezněla. To, co mě vedlo dál, nebyly mini úspěchy v soutěžích, ale vědomí, že ve mně „něco“ je, jen mi to momentálně uniká. Doteď v to věřím. Věřím v sílu jazyka, v jeho mocnost přiblížit se neznámu po okraj slabiky. Kniha je taková odměna za snahu pojmenovat co nejpřesněji, přitom jinak, úsek života. Je to milník, který ukazuje, co už jsem ušla a jak, ale neříká nic o tom, co mě čeká. Za jak dlouho. Jen napovídá, jako vzpomínka.
Důležité je pro tebe období, které jsi strávila ve Walesu, potažmo v severní Anglii, a příští rok by měla vyjít tvá druhá kniha Wales a dál, jak nyní vzpomínáš na tuto „životní školu“, co pro tebe a tvé texty znamená velšské období?
Ve Walesu se odehrála mnohá má poprvé. Poprvé mi bylo třicet. První hru binga jsem oslavila výhrou. Poprvé jsem si na něco vsadila a vyneslo to pět liber. Poprvé jsem navštívila utkání Premier League a hned si přála vítězství Arsenálu na stadionu Manchester United; prvně mi došlo, že góly se neopakují. Poprvé jsem se stala členkou běžeckého klubu, uběhla svých prvních deset kilometrů i doživotně první a poslední půlmaraton. Prvně jsem se odvážila vyjít ven v pyžamu, to se tam totiž na kratší vzdálenosti nosí. Vzpomínám na své první auto – Axla, dávali zrovna MS v krasobruslení. Řídit jsem neuměla, ale poprvé jsem měla pocit, že vlastním něco cennějšího, než je má krosna.
Walesu vděčím i za první opravdový pocit, že jsem zase krapet dospěla, moje psaní že dozrálo do svébytné, pevné a trochu odlišné i odlišující se podoby. Přeju si, aby rukopis Wales a dál vyšel.
Ve svých textech se též vracíš do míst dětství, dospívání a rané dospělosti –Kadaň, Zlínsko, později pražský Karlín, a objevují se v tvých básních, nakolik jsou pro tebe významné a neodhlédnutelné?
Dětství a dospívání je v mé poezii na okraji, jako minulost, která je sice nedílnou součástí, ale nehraje prim. Vylézá při mých čteních, ráda vyprávím. Ústřední postavou je ale Zlín, kde jsem dva roky žila, pracovala v KFC, uspořádala si svou první výstavu grafik, pak druhou, a nakonec i výstavu obrazů, napsala sbírku Cesta k mrtvým (Jedna z básní je přítomna i v naší louce.) a jezdila na potulky se svým nejbližším kamarádem, malířem, všeumětelem, požitkářem-kochálistou a mimo jiné i autorem grafik sbírky Z naší louky Ivo Machourkem. K jeho šedesátým narozeninám jsem mu věnovala cyklus básní, které zachycují naše potulky po nádražních restauracích, naše spanilé jízdy po řece Moravě i tamějších cyklostezkách. Ivošovi vděčím za otevřenost a lásku k životu, za obrazy, veselost i studánku, kterou mi věnoval a pojmenoval Veselenka. Měla jsem štěstí.
Tvůj básnický styl se vyznačuje úsporností, v málo slovech vyjádříš existenciální tíseň, vztahové roviny, také mají tvé básně často v sobě i překvapivá otočení významů a smyslu v posledním verši, pointě? To je to, co mne uchvacuje na tvých textech, jak jsi dospěla k tomuto výrazu?
Autocenzurou. Nikdy jsem nechtěla mluvit ani psát přespříliš, k něčemu se přes lány slov dobírat, něco něčím nastavovat. Přesně zvolené slovo, myslím si, umí být přesnější než věta. Navíc slovo, když básni sedí, rozehrává partií různorodých významů. A to mě baví. – Pointa má moc vrátit čtenáře do textu, číst ho opakovaně a pokaždé trochu jinak.
Podstatnou částí tvých čtení je i hraní na kytaru a interpretace vlastních hudebních textů. Hudba tě doprovází odjakživa? Tvé texty a hudba mají v sobě od všeho něco: rockové písničkářství, folkový podtón, ale i punkovou melancholii, to vše vytváří zvláštní náladu, kterou jsem měl možnost slyšet na dvou autorských večerech a hudební složka tvých vystoupení je jednoznačně jejich nedílnou součástí. Jak to vše vznikalo a vzniká?
Nic z toho bych o svém pění a hraní neřekla. Nene, vůbec bych si nebyla nikdy pomyslela, že budu hrát na kytaru, když umím všehovšudy pět šest akordů, natož že budu zpívat, i když mám za sebou zkušenost v Rockopeře. Všechno začalo rozsednutou kytarou v mých pěti letech. Od té doby jsem byla kytarou posedlá. Je to dlouhý příběh, mám ho ráda, ale zkrátím to. Nejdřív jsem si pro sebe zhudebňovala básně Mariny Cvětajevy (tu hraju dodnes) a Sergeje Jesenina. Pak jsem napsala tři písně a ty téměř deset let hrála furt dokola. Až poslední dva tři roky vznikaly další skladby možná i díky tomu, že se moje psaní proměnilo, získalo stabilitu. Možná i díky přátelům, kteří mi dodali sebevědomí. Hraju a zpívám výhradně svoje texty jednak proto, že neumím nic jiného a za druhé je to další nástroj mého sdílení. Když nemaluju, nepíšu básně, zpívám si. V první otázce jsem uvedla motto: Píšu, tedy jsem. Není to přesný. Platí spíš: Tvořím, tedy jsem. Vše u mě vzniká z nutkavé potřeby být krásně, i pro druhé.
Podstatným rysem tvých textů je blízkost: blízkost k lidem, místům, krajině, kterou velmi dobře znáš, a proto onen název Z naší louky, ale možná jsou ještě další významy. Jak se rodil název tvé knihy?
Louka je metafora pro místo setkávání. Je rozmanitá, kvetoucí i odkvetlá, zalidněná i opuštěná. Vstoupíte-li na ni, smíte si z ní cokoliv vzít, cokoliv do ní přidat, zůstat i odejít. S názvem přišel Ivo Machourek, když jednu společnou výstavu pojmenoval Louka z Dobřína, pak Z naší louky. Přála jsem si, aby sbírka zachytila to, co jsme s mým kamarádem odžili. Vstoupil do ní ale také smutek z odcházení mé nevlastní maminky, ale i krajiny, které mě obdarovaly obrazy a lidmi, na kterých mi moc záleží.
Poslední otázkou se chci vrátit k večeru křtu knihy. Jak na něj vzpomínáš, s odstupem několika dní, které od tohoto data uběhly?
Uložila jsem ho do alba výjimečných zážitků. Ke zlínským vernisážím, které jsme pořádali s Ivošem (pozn. Ivo Machourek), abychom se potkali s lidmi, na nichž nám záleží. A že jich bylo a je! Cítím vděčnost, že tomu tak pořád je. A odpovědnost, aby to i nadále bylo.
/Ptal se básník Josef Straka, publikováno na intranetu MKP, 13. 1. 2020/
První díl zamýšlené série s postavou agentky FBI Karen Vailové. Alan Jacobson je uznávaným autorem jedenácti thrillerů. Ve své tvorbě využívá zkušenosti z výcviku a výzkumu v rámci Útvaru behaviorální analýzy FBI, DEA a dalších.
Wales a dál 